Aktuálně z Ligy

Zuzana Candigliota: Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování

Článek byl publikován dne 17. 8. 2010 na jinepravo.blogspot.com a naleznete jej zde.

Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.

Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?

Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.

Mohou být očkování nařizována vyhláškou?

V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.

V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).

A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?

Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.

Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly

K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.

Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.

Co bude následovat teď?

Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.

Autorka pracuje v Lize lidských práv